Prachárna je v soukromých rukou a není přístupná veřejnosti. Prachárna má podle pověstí rozsáhlé podzemí, ale skutečnost je docela jiná.
Z historie…
Každá z pevností disponovala válečnými prachárnami, v nichž byly umístěny zásoby střelného prachu a munice nezbytné pro jejich obranu. Ne jinak tomu bylo i v případě olomoucké pevnosti, kde se tyto zásoby ukládaly v různých skladových prostorách přímo v centru města (například v Korunní pevnůstce nebo uvnitř bastionu 13).
V časech míru představovalo skladování střelného prachu a munice uvnitř pevnosti značné nebezpečí. Aby byly eliminovány jakékoliv nešťastné události, které by mohly vést ke katastrofální události, byl střelný prach skladován v mírových prachárnách mimo pevnost. Teprve v okamžiku, kdy hrozilo nebezpečí nepřátelského útoku, byly tyto zásoby převezeny do válečných a příručních pracháren, přičemž budovy mírových pracháren byly zpravidla vyhozeny do vzduchu. V roce 1866 byly tímto způsobem zničeny čtyři nejstarší mírové prachárny vybudované v letech 1780–1782 a 1802. Zbývající mírové prachárny zůstaly zachovány a spolu s těmi, které byly vystavěny až v poslední třetině 19. století, sloužily nadále jako zásobárny střelného prachu v mírových dobách.
Mírová prachárna číslo 10 je jednou z nich. Jejím úkolem bylo zásobovat střelným prachem radíkovský fort II a dělostřelecké baterie používané od 70. let 19. století při četných cvičeních v okolí Svatého Kopečku. Cvičení dělostřelců probíhala nepřetržitě od počátku dubna do konce srpna, každý den kromě neděle a svátků, od sedmi hodin ráno do dvou hodin odpoledne. Není se tedy čemu divit, že si obyvatelé okolních vesnic stěžovali nejen na značný hluk, ale i na problémy v období sklizní.
Mírová prachárna číslo 10 leží u silnice vedoucí z Chválkovic přes Samotíšky na Svatý Kopeček a byla postavena v roce 1880 dle stavební koncepce přijaté ústředními ženijními orgány již v roce 1829. Mírová prachárna je zděná, vystavěná na půdorysu ve tvaru písmene T. Hlavní delší křídlo prachárny bylo určeno na uskladnění 3000 centů (tj. 168 tun) střelného prachu. Kratší příčné křídlo prachárny obsahovalo, kromě průjezdu ve své střední části, místnost pro skladištního sluhu, komoru na odměřování střelného prachu, komoru na nářadí a záchod.
V prachárně byl střelný prach uložen v pytlích po 112 kg. Každý z pytlů byl navíc vložen do sudu z měkkého dřeva. Sudy se střelným prachem neležely přímo na dřevěných podlahách, ale na dřevěných hrankách. Pokud byla v prachárně uložena i munice, byla uskladněna v dřevěných bednách. Sudy se po prachárně přenášely, jejich valení bylo zakázáno. Mezi řadami sudů vznikaly chodbičky, které byly vyloženy rákosem nebo vlněným kobercem. Do skladu bylo povoleno vstoupit pouze v plstěných botách. Železné hřebíky podpatků, ostruhy či poboční zbraň mohly vyvolat jiskru, která by měla v tomto prostředí katastrofální následky. Při výstavbě pracháren se používalo co nejméně železných komponentů. Prachárna měla také málo oken, navíc malých rozměrů, která byla opatřena železnými okenicemi. Okenice byly i u větracích otvorů. Naprostou nezbytností byl hromosvod na střeše. Na přísný režim uvnitř mírové prachárny dohlížela stráž, pro kterou byl nedaleko prachárny vybudován obytný strážní domek.