Císařsko-královská olomoucká pevnost
Největší fortifikační systém ve střední Evropě

Prachárna č.7

Z historie…

V časech míru představovalo skladování střelného prachu a munice uvnitř pevnosti značné nebezpečí. Aby byly eliminovány jakékoliv nešťastné události, které by mohly vést ke katastrofě, byl střelný prach skladován v mírových prachárnách mimo pevnost. Až do počátku 40. let 19. století se nacházelo v předpolí olomoucké pevnosti pět mírových pracháren označených čísly 1 až 5. K jejich výstavbě došlo v letech 1780–1782 a 1802. V roce 1842 rozhodl generální ženijní ředitel arcivévoda Jan, že se tento počet zvýší o další dvě mírové prachárny. První z nich, označená číslem 6, byla projektována nedaleko pevnostní cihelny nalevo od říšské silnice vedoucí na Brno. Hlavním úkolem této mírové prachárny bylo zásobovat střelným prachem fort na Tabulovém vrchu. Mírová prachárna číslo 7 byla umístěna v blízkosti hlavního tahu na Prahu, nedaleko obce Řepčín. Sloužila jako prachárna pro fort Šibeniční vrch. Mírové prachárny č. 6 a 7 byly shodné konstrukce a kapacita každé z nich byla 2000 centů střelného prachu (112 tun). V prachárně byl střelný prach uložen v pytlích po 112 kg. Každý z pytlů byl navíc vložen do sudu z měkkého dřeva. Sudy se střelným prachem neležely přímo na dřevěných podlahách, ale na dřevěných hrankách. Pokud byla v prachárně uložena i munice, byla uskladněna v dřevěných bednách. Sudy se po prachárně přenášely, jejich valení bylo zakázáno. Mezi řadami sudů vznikaly chodbičky, které byly vyloženy rákosem nebo vlněným kobercem. Do skladu bylo povoleno vstoupit pouze v plstěných botách. Železné hřebíky podpatků, ostruhy či poboční zbraň mohly vyvolat jiskru, která by měla v tomto prostředí katastrofální následky. Při výstavbě pracháren se používalo co nejméně železných komponentů. Prachárna měla také málo oken, navíc malých rozměrů, která byla opatřena železnými okenicemi. Okenice byly i u větracích otvorů. Naprostou nezbytností byl hromosvod na střeše. Nedílnou součástí obou mírových pracháren byly strážnice.

Celkové výdaje za pozemky pro obě mírové prachárny 6 a 7 byly vyčísleny na 6 166 zl. Náklady na výstavbu mírové prachárny číslo 6 (včetně strážnice) pak dosáhly téměř 13 500 zl. Náklady na budování mírové prachárny 7 byly vyšší (16 200 zl), neboť strážnice této prachárny byla větší. Její interiér tvořily z velké části ubytovací prostory pro vojsko. Výstavba obou mírových pracháren probíhala v letech 1843–1844. Dokončovací práce na mírové prachárně 7 se však protahovaly, a tak byla předána dělostřelcům k užívání až v roce 1847.

Mírová prachárna 6 byla demolována v roce 1946. Na jejím místě byla postavena hvězdárna, která byla zbourána v roce 2000 v souvislosti s výstavbou dálničního obchvatu. Mírová prachárna 7 sloužila dlouhá desetiletí ke skladovacím účelům. Ve druhé polovině 20. století ji využívala sovětská armáda. V 90. letech 20. století byla prachárna 7 kompletně rekonstruována a přebudována na „Hotel Prachárna“. Strážnice této prachárny dnes slouží jako „Restaurant Motorest Prachárna“.