Fort spravuje občanské sdružení se stejnojmenným názvem a je přístupný veřejnosti. Na novou sezónu je připraveno opravdu zajímavé překvapení. Vše bude zveřejněno krátce před zahájením sezóny. Informace o otevírací době jsou na www.pevnost-radikov.cz
Z historie…
Úkolem objektů z předsunuté skupiny Svatý Kopeček bylo prohlubovat obranu směrem na severovýchod od Olomouce. Projekt této skupiny, kterou měly tvořit čtyři forty a dvě dělostřelecké baterie, byl rozvíjen od roku 1866. V roce 1871 bylo rozhodnuto, že jako první z celé skupiny bude budován fort nedaleko obce Radíkov označený číslem II. Ještě téhož roku proběhly všechny nezbytné přípravné práce.
V roce 1872 pak byla zahájena těžba zeminy a její přesuny, odstřelování skalního podloží a první zdící práce. Stavbu radíkovské pevnůstky, na které během prvního roku pracovalo až 800 dělníků, řídil olomoucký ženijní ředitel Heinrich Weiss von Schleussenburg. V rámci své inspekční cesty si v roce 1872 prohlédl výstavbu fortu v Radíkově i rakouský císař František Josef I. V roce 1873 se tempo prací vlivem nepříznivého počasí a vzrůstajících nákladů zpomalilo. K dokončení fortu II v Radíkově došlo až v červnu 1874. Celkové náklady na jeho výstavbu, včetně nákladů na komunikaci Chválkovice – Svatý Kopeček – fort II, činily 634 200 zlatých. Ještě v roce 1874 byl původní projekt pevnůstky doplněn o šíjovou budovu určenou především pro ubytování důstojníků. Tato budova byla stavěna během podzimu 1874. Na jaře 1875 byly definitivně ukončeny všechny práce na fortu II. Ihned poté byl objekt osazen 43 děly a obsazen 469 vojáky. Maximální ubytovací kapacita fortu byla 660 mužů.
Co se týká tvaru a konstrukčního provedení, je radíkovská pevnůstka radikálně odlišná od všech ostatních olomouckých fortů. Radíkovský fort je vystavěn na nepravidelném šestiúhelníkovém půdorysu bez reduitu. Objekt je tvořen mohutným zemním valem, na kterém se nacházela otevřená dělostřelecká postavení. Tato postavení byla chráněna zemní předprsní a vzájemně je oddělovaly duté traverzy. V traverzách se pak nacházely kasematové prostory sloužící jako pohotovostní skladiště střeliva a úkryt pro obsluhu děl. Čtyři hlavní skladiště střeliva byla zapuštěna v hlavním valu a s pohotovostními skladišti byla spojena výtahovými šachtami. Radíkovská pevnůstka byla obklopena suchým příkopem vylámaným ve skále. Eskarpu i kontreskarpu tvořil upravený skalní masiv z větší částí zpevněný obkladnou zdí z lomového kamene. Obranu příkopu zajišťovaly tři vnitřní kaponiéry. Každá z nich byla spojena s vnitřkem pevnůstky krytou chodbou (poternou) procházející zemním valem a vedoucí do komunikačního příkopu ve středu pevnůstky. Do tohoto příkopu ústily i tři průchody z vnitřního šíjového kasárenského objektu. Tento kasárenský objekt, označovaný jako „Parados“, byl jednopodlažní, obdélného půdorysu se sedlovou střechou z prostého betonu. Kasematy kasárenského objektu byly zaklenuty cihelnými klenbami. Stejné konstrukce byla i vnější šíjová kasárenská budova, oddělená od první dvorkem.
Radíkovský fort se ihned po svém dokončení potýkal s vleklými stavebními problémy, které vyčerpávaly státní pokladnu a v podstatě zabránily, aby byly budovány i jiné objekty z předsunuté skupiny Svatý Kopeček. V zimě 1874/1875 začala prosakovat přes strop budovy Parados srážková voda. Vleklé opravy této závady se protahovaly až do roku 1878. Bezprostředně po dokončení těchto oprav se náhle sesula část kontreskarpy. I tyto opravy trvaly několik let. Radíkovská pevnůstka tedy byla až do poloviny 80. let 19. století permanentně ve výstavbě, resp. v rekonstrukci. I při těchto opravách byl objekt plně využíván k výcvikovým účelům. Na radíkovském fortu se koncentrovalo velké množství vojáků, což vyvolalo potřebu rozšiřovat jeho zázemí i ubytovací kapacity (dřevěné baráky, špitál v Radíkově, vojenské studny, prachárna 10). V aktivní službě radíkovská pevnůstka II dlouho nezůstala. Krátce po zrušení pevnostního statutu města byl objekt nabídnut k prodeji. V roce 1894 ho koupil za 12 200 zlatých stavební podnikatel Moritz Fischer.
Zubem času poničená kulturní památka je dnes ve vlastnictví soukromých subjektů, které usilují o její rekonstrukci.
