Historie

Tři olomoucká návrší a jejich okolí při soutoku řek Moravy a Bystřice, bohatě protkané drobnými říčkami a potoky, po staletí lákalo lidi k osídlení a také s tím souvisejícím opevňováním těchto míst. Poslední rozsáhlé fortifikační práce, které zásadním způsobem ovlivnily vývoj města až do dnešních časů, jenž poznamenaly jeho hospodářské, společenské a politické postavení, byla stavba bastionové pevnosti v letech 1742 až 1758. Důvodem realizace tohoto rozsáhlého vojensko-inženýrského projektu byla ztráta Slezska v první fázi války o habsburské dědictví v letech 1740 až 1742 [Válka o habsburské dědictví].

Práce byly zahájeny v květnu 1742 a pokračovaly až do podzimu roku 1757, kdy byly víceméně ukončeny v září zkouškou inundačního systému. Autorem projektu pevnosti byl příslušník habsburského inženýrského sboru plukovník baron Pierre Philippe Bechade de Rochepine. Tento projekt byl schválen královnou Marií Terezií a prezidentem Dvorské válečné rady ve Vídni počátkem roku 1742. Stavba olomoucké bastionové pevnosti přišla tehdejší státní pokladnu na 10 milionů zlatých a zůstala na více jak sto let pilířem obrany severní Moravy a základem pro další obdobné stavby v našich zemích. Stavba započala odstraněním nepotřebných obytných, hospodářských i vojenských objektů ve vzdálenosti cca 800 metrů od hranice pevnosti. Pozemky byly vykoupeny a přemístěno nebo bez náhrady zbořeno přes deset vesnic a předměstí.

Během prací došlo k ohromnému přesunu zemních hmot, které jsou patrné do dnešních časů (vytvoření kotliny v prostoru dnešních Smetanových sadů, snížení Tabulového vrchu, zahloubení okolí tehdejší obce Hejčín atd.) Tyto práce vyžadovaly velké nasazení pracovních sil (až 6 000) a najímání povozů ze širokého okolí.

Zpočátku byly hloubeny příkopy, upravovány vodoteče a nasypávány valy. V roce 1750 byly zahájeny práce na armování bastionů č. 8 a 9 na západní straně pevnosti, která byla nejvhodnější pro případný útok. V roce 1752 byla již před dokončením celá jihozápadní strana opevnění a intenzivně pokračovaly práce na valech jihovýchodní strany a regulace vodních toků na severu. V roce 1755 byly dokončovány a pevnost byla obranyschopná ze severu a západu. V tomto roce se přesunuly hlavní práce na jihovýchodní stranu, kde byla dokončována korunní hradba (Korunní pevnůstka) a o rok později, tj. v roce 1756, byly dokončovány práce na pravém břehu řeky Moravy v prostoru tzv. Císařské reduty. Po dokončení nová pevnost sestávala z bastionů s kasematními prostorami nebo bez nich, ravelinů, dvou rohových a jedné předsunuté pevnůstky a čtyř redut při řece Moravě. Vstup do města byl redukován na čtyři brány.

Rok po dokončení pevnost prokázala své kvality při obraně před pruskou armádou. První jednotky se přiblížily k pevnosti 11. května 1758. Obléhání bylo započato v noci z 27. na 28. května 1758, podle předpokladů byl útok veden od západu na bastiony č. 8 a 9. Útočníkům velmi ztěžovala činnost předsunutá pevnůstka č. 38 a Salzerova reduta č. III. Po katastrofě pruského vojenského konvoje u Guntramovic a Domašova, pruská armáda v noci 2. července ukončila obléhání a počala se stahovat na západ. 3. července bylo ohlášeno salvou uhájení pevnosti.

Obraz z kanceláře olomouckého primátora v celé své kráse naleznete díky www.MOFS.cz na adrese www.airpanoramas.cz.

Pevnost pak byla po zbytek 18. století pouze ve větší či menší míře udržována. Poslední okamžikem přípravy na obranu pevnosti, kdy však se již její hlavní funkce přesouvá na předsunuté fortové objekty, je rok 1866.

Od 70. let 19. století vyvíjí město Olomouc intenzivní snahu o odstranění pevnosti. Nejprve získává pouze drobné ústupky v podobě průrazu do opevnění a rovnání výjezdových cest, pak zboření některých městských bran. První zbořenou byla brána Hradská. Nakonec po dlouhých jednáních dosahuje společně s dalšími pevnostními městy Olomouc 9. března 1886 úplného zrušení funkce pevnosti. Faktické zrušení však připadá až na rok 1889.

Bourání jednotlivých částí opevnění začalo roku 1876 a pokračovalo s různou intenzitou až do 70. let 20. století, kdy byly sneseny poslední zbytky ravelinu č. 31.