Olomouc v ohni války

přepis textu z knihy „Kraj jímž táhla válka“ autor Jan Cekl

Jak děsuplné dny, jak hrozné okamžiky!

Požáry planuly a stále řvala děla,
tu sten lkal raněných, tam slyšet bylo vzlyky
pod třeskem granátů se celá země chvěla.

A my jsme čekali a ruce zatínali
nad těmi sledními, jež padli zabití
kdy barbarská ta spřež navždy zmizí v dáli
a slunce svobody kdy slavně zasvítí!

V. Příval

Co prožila tak zvaná olomoucká pevnost v prvých květnových dnech, kdy se naším krajem přehnala válečná litice, nevymizí snad nikdy z myslí a srdcí obyvatel našeho města! Měli jsme sice v skrytu duše naději, že budeme míti to štěstí a vyvázneme z pekla strašné války lehce a bez krvavých ztrát.

Zprávy o strašných porážkách „nejslavnější armády světa“ to jen potvrzovaly — ale naděje ta se ukázala klamnou a městu Olomouci bylo souzeno, aby jako jedno z posledních moravských měst se rovněž stalo dějištěm válečných operací ustupující Schornerovy armády, zoufale usilující dostati se z ruského bojového pásma do pásma armády americké, kde očekávala lepší kapitulační podmínky. Byl to poslední zoufalý boj a i ten skončil drtivou porážkou, jak se dalo očekávat.

Byla to znamenitá taktika sovětských generálů, která po proražení fronty na Ostravsku a Opavsku nezadržitelně hnala oddíly Schornerovy armády do hanácké roviny a překazila jí ústupový manévr do východních Čech. Armády generála Jeremenka ze severovýchodu a armáda maršála Malinovského z jihu a západu Moravy provedly obkličovací manévr kolem Olomouce tak dokonale a rychle, že způsobily naprostý rozklad poslední bijící se německé armády a rozdrtily ji na svazích Českomoravské vysočiny a Jeseníků na padrť. Velkou roli tu hrály jednak úžasná osobní statečnost rudých vojáků, pěšáků a automatčíků, jednak bezvadná taktika vedení, které nedopřály Němcům klidu a přímo je uštvaly. A tak jsme byli svědky naprosté zkázy německé armády, jež na své strašné ústupové cestě Hanou zanechala tisíce mrtvých a nepřehlednou válečnou kořist, jejíž zbytky dodnes lemují silnice a pole pokojného kraje.

Nehledě k bestiálnímu řádění gestapa a esesmanů, kteří takřka denně odváděli význačné osobnosti z řad inteligence, středního stavu a dělníků do pekla nacistických mučíren a vězení, míjel v Olomouci život koncem roku 1944 a počátkem roku 1945 s únavnou tíživostí a hlavně ve starostech, jak zabezpečit hladové krky v rodinách. Kulturní a společenský ruch ve městě ustal nadobro. Po uzavření divadla zbývaly jen komorní koncerty v městské redutě a biografy, které bývaly každodenně přeplněny, zvláště když byl hrán český film. Hostince a kavárny, v nichž bezmasých dnů stále přibývalo, zely prázdnotou, protože se každý musel obávat, že bude považován za povaleče a že ho při náhlé razzii odvedou na nucené práce. Do těch jsme byli v Olomouci beztak zapřažení všichni. Ulejval se sice každý, jak mohl, sabotovalo se a „flinkalo“ všemožně, ale být jsi tam musel a pracovitě se tvářit také …

Veseleji bývalo časně z rána, k večeru a v noci, kdy každý z nás zasedl k radiopřijímači a pilně naslouchal zprávám zahraničního rozhlasu o tom, jak to na východě i na západě strašlivě „praská“ a jak ty „nepřemožitelné“ německé armády neustále postupují — na Berlín. Rusové, Angličané a Američané drtili Němce čím dál prudčeji, zoufalé pokusy o zastavení průlomů byly marné a starý nezmar Goebbels i jeho partner Moravec marně nalévali Němcům a aktivistům důvěru, že to nakonec dopadne dobře. Olomoučtí Němci ve své většině už ve vítězství Německa nevěřili, mnozí z nich balili své švestky a poslali zatím aspoň své rodiny do východních a západních Čech anebo do alpských zemí, kde se jim to zdálo být bezpečnější.

Nad Olomoucem stále častěji lítávaly mohutné svazy amerických bombardérů a stíhaček, obyčejně na Horní Slezsko, poplašné sirény ječívaly ve dne v noci, ale město bombardováno nebylo, ačkoliv se pověsti o tom několikrát rozlétly po celé republice. Byly jen ojedinělé pády letadel a někdy i pum, když si spojenečtí letci odlehčovali nebo když měli poruchu. Jen jednou na podzim 1944 se pokusili němečtí letci o souboj ve vzduchu, ale dopadlo to pro ně bídně. Z 20 letadel se vrátila jen dvě a i ta byla důkladně porouchána. Němcům se podařilo sestřeliti nad Olomoucem všeho všudy jen 2 americká letadla, která havarovala. Posádka jednoho z nich, které se roztrhlo ve vzduchu, z větší části zahynula, z druhého (dopadlo v katastru předměstí Hodolany) se většina zachránila. Část prvého letadla dopadla na ústřední hřbitov a demolovala několik hrobů a pomníků.

Po dobytí Hor. Slezska sovětskými armádami přelety přes Olomouc ustaly, ale za to jsme slyšeli o častých náletech na Mor. Ostravu, několikrát na Brno, Prahu, Pardubice a Kolín, a byli jsme šťastni, že podobný osud nepostihl naše město!

Když se bojovalo o Slovensko a když se Rudé armády přiblížily ze dvou stran k Moravě a Slezsku, počala nervosita v řadách olomouckých Němců vzrůstat. Vedení NSDAP počítalo s proražením německé fronty a počalo uvažovat, co s Olomoucem. Olomouc má přece slavnou tradici: bývala to silná pevnost, z níž tu podnes zbyly mohutné pevnůstky, hradby a brány. Možno-li věřit „Vůdci“, který neustával vykřikovat, že se osud brzy obrátí a že německé vojsko požene bolševiky od Berlína až do Moskvy, tož proč nevybudovat z Olomouce novou moderní pevnost, která by v konečných fázích války mohla hráti velikou roli? Rozvážní vojenští odborníci zrazovali před tímto zoufalým, ba šíleným plánem a správně poukazovali na neudržitelnost této „pevnosti“, ale olomoučtí krajslajtři a fýreři si to nedali vymluvit. Olomouc bude pevností a musí být silně opevněna a hájena třebas několik měsíců! Mělo se tak státi i za cenu zničení velké části města a evakuace obyvatelstva.

A tak jsme v Olomouci a v širokém jeho okruhu kopali zákopy, protitankové příkopy, dělostřelecké posice, kulometná hnízda, betonové zábrany v ulicích města i na silnicích, budovali protiletecké kryty a stavěli povrchová i podzemní skladiště střeliva, zásob potravin a jiných životních potřeb atp. Do Olomouce a do řady okolních obcí byli dirigováni mladí i staří zákopníci z Čech a Moravy — přijelo jich sem na 20.000 — přijely i tisíce ruských a anglických zajatců a kopalo se a rylo v zemi ve dne v noci, o nedělích a svátcích ani nemluvě. Obrovské plochy krásné hanácké půdy byly zničeny, třebas celá ta práce byla pro kočku a ani v nejmenším nesplnila očekávání!

Zákopníci a všichni ti místní „dobrovolní“ pracovníci, dirigovaní denně na zákopové práce, vytrvale sabotovali a práce pokračovala přes všechno pobízení a vyhrůžky „kanárků“ i vojáků hlemýždím tempem. Ovšem i při nicneděláni se přece něco udělá a tak byl záhy Olomouc obehnán širokými pásy protitankových příkopů a bludišti zákopů pro pěchotu, v ulicích se množily dřevěné, hliněné i betonové zábrany, několik mostů bylo zbořeno, v Michalském výpadě vylámány ve skalách obrovské kryty a celý sad uzavřen a proměněn ve veliké muniční skladiště. Na četných místech budována betonová palební místa pro rychlopalná děla a pro těžké kulomety, jedna posice vybudována přímo v cukrárně p. Kotrbáčka, ale tyto dělové posice nebyly už ani dohotoveny, stejně tak jako řada zákopů v některých ulicích (Dobrovského třída, kde se kopalo ještě 4. května). Krásné Androvo hřiště bylo proměněno v obrovské skladiště střeliva a za ním umístěny dělostřelecké posice, známý Černovírský lesík byl hotovým arsenálem zbraní a také v předměstích. (Bělidla, Hodolany, Chválkovice, Cernovír a Lazce) umístěna těžká děla i minomety, které byly ostatně roztroušeny i v soukromých zahradách, ba přímo v ulicích před obytnými domy. Staré sportovní hřiště na Letné bylo zrušeno a pozměněno rovněž v dělostřeleckou posici s maskovaným hájem, silná dělostřelecká posice byla také za Lazcemi při hejčínské silnici a mohutné posice byly budovány i pod letištěm při silnici, vedoucí do Topolan. Hada domů a bytů byla zabrána pro kulometná hnízda a bojové pěší útvary se zřejmým úmyslem, aby pouliční boj byl co nejtužší.

V únoru, březnu a dubnu 1945 neustával městský rozhlas vybízeti německé a české obyvatelstvo, aby evakuovalo do bezpečí. Napřed bylo stěhování jen dobrovolné, ale když ty výzvy příliš nepomáhaly, hrozilo se evakuací nucenou, která prý bude provedena náhle a bezohledně. Odcházely hlavně německé rodiny, ale i Češi stěhovali ženy a děti na venkov, kam odváželi také lepší nábytek a cennější svršky. Bylo to hotové stěhování národů, při čemž byly placeny za vozidla horentní ceny, ale nutno zdůraznit, že převážná část českého obyvatelstva zůstala a prodělala květnové boje ve městě, skrývajíc se ve sklepích a krytech, které vesměs odolaly. Je při tom nutno vzdáti upřímné díky vedení Rudé armády, že ani při bombardování dělostřelectvem ani při leteckých náletech nepoužívalo střel nejtěžších kalibrů, zřejmě město šetříc. Více škod způsobila německá armáda, která při ústupu z města prudce ostřelovala Olomouc, zejména partie kolem hlavního nádraží (Nové a Staré Hodolany, Bělidla a Chválkovice).

V únoru prošly Olomoucem tisícihlavé zástupy ruských a anglických zajatců, které Němci odváděli z ohrožených míst v Horním Slezsku a na Ostravsku. Část jich zůstala ve městě (Andrův stadion), kde konali různé práce, velká část byla transportována dále směrem na Šternberk. Této příležitosti využili olomoučtí Češi k projevům přízně pro spojenecké národy. Zajatci byli tajně i veřejně zásobováni potravinami a kuřivem a nic nepomáhalo ani zatýkání a týrání těch, kteří byli při činu chyceni a odvedeni na gestapo. Velikou statečnost osvědčily zejména olomoucké ženy, které nedbaly řádění stráží SS, úmyslně do Olomouce stažených, a zásobovaly zajatce téměř denně. Obce, jimiž kolony zajatců, nedostatečně živených a trpících zimou, táhly, se pak přímo předstihovaly a vyvařovaly pro ně masově.

V měsíci lednu za třeskutého mrazu jsme byli na Olomoucku svědky ještě hrůznějších transportů. Suroví SS-mani provázeli po železničních tratích obrovské transporty politických vězňů, kteří byli evakuováni z ohrožených míst na východě Německa. Jedním z nejhrůznějších byl transport židů i jiných politických vězňů z Osvěčimě. Vězni nedostatečně odění byli vezeni v otevřených nákladních vagonech, v nichž byli natlačeni tak, že se ani pohnouti nemohli. Po celou cestu nedostali jídla ani pití. Cestou jich mnoho zmrzlo, takže trať z Olomouce do C. Třebové, do Přerova a do Šternberka byla v některé dny lemována mrtvolami. Pokusil-li se některý železničář nebo Čech hoditi vězňům kus chleba anebo podati vody, byl ztýrán nebo zatčen a vězeň, který dárek přijal, byl ubit. Přes to vše podařilo se železničářům a cestujícím na nádražích v Olomouci a v Přerově obdarovali mnohé vězně, kteří přímo hltavě se zakousli do jídla a děkovali se slzami v očích. Několik železničářů bylo proto zatčeno, ale později se je podařilo dostati na svobodu. Za jednoho transportu, který projížděl obec Moravičany, pokusilo se několik vězňů uprchnouti. Vyskočili z vagonu a vrhli se do ledové řeky Moravy. Snažili se přeplovati na druhý břeh a prchnouti do lesů, ale esesáci po nich zahájili palbu a většinou je postříleli. Několika vězňům se však přes to podařilo zmizeti ve tmě. Ukrývali se pak tajně u dobrých lidí v okolních obcích (na př. ve Štěpánově), kde byli vyléčeni a po osvobození se mohli vrátit domů. Tyto strašlivé transporty byly nejpádnějším dokladem zvrhlosti německé kultury!

V měsíci dubnu, kdy se fronta nebezpečně přiblížila k Hané, objevovala se takřka denně, ve dne i v noci, sovětská letadla nad naším krajem. Byla to většinou letadla výzkumná, která pátrala po pohybech německých vojsk, jež počala napadati palubními zbraněmi. Velmi často byly také nálety na železniční vojenské transporty (Hranice, Přerov, Říkovice, Grygov, Olomouc a j.), při čemž byly zejména ničeny parostroje. Přesuny německých jednotek byly tímto způsobem brzděny a leckdy byl provoz na tratích zatarasen na několik dnů. To již byly v plné činnosti partyzánské oddíly, které se skrývaly hlavně v lesích kolem Sv. Kopečka, na Koníčku a Litovelsku, odkud každé noci přepadaly německé transporty, pobíjely je a zmocňovaly se zbraní. Mnoho partyzánů bylo přímo z Olomouce. Byli to úředníci, mladí živnostníci, zemědělci a dělníci, kteří buď úplně odešli ze zaměstnání nebo byli v něm jen ve dne a v noci působili v partyzánských skupinách. Sabotážní činy byly čím dál smělejší a odvážnější a tak každý vlak byl obyčejně provázen obrněným vagonem a vojenskými hlídkami.

PRŮBĚH BOJŮ O OLOMOUC

Zprávy, jež koncem měsíce dubna 1945 docházely z moravských bojišť do Olomouce, naplňovaly nás nevylíčitelnou radostí. Konec Německa se neodvratně blíží. Třebas však sovětská vojska byla již v Berlíně, třebas 26. dubna bylo po těžkých bojích a strašných náletech osvobozeno město Brno armádou maršála Malinovského, armáda německého generála Schornera, stojící u Opavy a Mor. Ostravy, odolávala ještě náporům vojsk generála Jeremenka a tvrdošíjně hájila posice. To mělo za následek téměř naprosté zničení celé řady obcí ve Slezsku a zejména města Opavy, jež je takřka celé v troskách. Teprve 30. dubna padla Mor. Ostrava a pak se již počalo ruské vojsko řítit od Opavy přes Jeseníky k Olomouci. Současně postupovala od Brna armáda maršála Malinovského a zdálo se, že obě ruské armády se spojí u Olomouce, kde se vojska Schornerova chystala k poslednímu tuhému odporu. Jeho oddíly ustupovaly před Jeremenkem téměř kvapně, zanechávajíce na sev. Moravě obrovské spousty válečného materiálu a vyklizujíce četná města a vesnice téměř bez boje. Záhy bylo nám jasno, že o Olomouc,

o níž se stále ještě nevědělo, bude-li prohlášena za pevnost nebo jen za opěrný bod, bude sveden úporný boj. Výzvědná sovětská letadla se stále častěji objevovala nad městem a sledovala pohyby německých vojsk.

První sovětské letecké pumy spadly na Olomouc 30. dubna 1945, kdy bylo zasaženo letiště a oblast u Terezské brány. Byly způsobeny věcné škody, nikoliv však těžké, ježto sovětští letci použili poměrně lehkých pum. Od 1. května počalo Olomoucem projížděti německé vozatajstvo, ustupující před sovětským vojskem. Téhož dne se po městě bleskurychle rozšířila z nádraží zpráva, že jsme již osvobozeni. Byl krásný slunný den, stromy byly již plny květů a zelené trávníky se skvěly sytou zelení a nad krajem vládl zdánlivý klid, rušený jen vzdáleným hřímáním děl. Většina lidí byla venku na procházce, vyjma ovšem ty, kteří museli pracovat. Nikdo netušil, že zatím v nedalekém Přerově vypuklo povstání a že zakrátko bude pobouřen i Olomouc. Bylo kolem 14. hodiny, když se rozvlnilo celé město zprávou, že do Olomouce jede z Přerova zvláštní vlak s Národním výborem, že povstání se rozšířilo i na jiné obce a že zasáhlo již i olomoucké předměstí Hodolany, kde jsou odzbrojováni němečtí vojáci. Ulice města rázem oživly a všechno směřovalo jednak na náměstí, jednak na hlavní nádraží, odkud bylo slyšet ojedinělé výstřely ručních zbraní. Zpráva byla neuvěřitelná, ale každý z nás tam spěchal, záhy se přesvědčiv, že něco na tom býti musí, protože ulice byla plna německých vojenských hlídek, které chodily se zbraněmi v rukou a zamezovaly shromažďování se obecenstva. Velmi provokativně si počínal zvláště jeden německý kapitán, který s revolverem v ruce ohrožoval četné chodce a soptil vztekem. Nálada ve městě byla vzrušená, lidé se na ulicích sbratřovali s ruskými zajatci, němečtí vojáci, stojící u pouličních zábran, byli vybízeni, aby zanechali vojny a odešli. Krčili jen rozpačitě rameny a vymlouvali se, že zatím nemají rozkazů …

Vzrušení se k večeru uklidnilo, když jsme se dozvěděli, že revoluční povstání ztroskotalo a že bylo zatčeno na 160 mladých lidí z Hodolan. Bylo předčasné, ale splnilo svůj účel, třebaže stálo několik desítek obětí.

Povstání vzniklo v dopoledních hodinách v Přerově a o 12. hod. již vlál na budově okresního úřadu rudý prapor. K malému hloučku, pochodujícímu k radnici, se připojilo asi tři sta odvážných občanů, kteří zabarikádovali hlavní ulice. Když se pak k Přerovu přiblížili partyzáni a vnikli do města, počali odbojové skupiny energicky odzbrojovat projíždějící maďarské a německé vojáky. Z okolních obcí přijely do Přerova spojky, které se pak kvapně vrátily domů, aby i tam vyvolaly aktivní odboj. Záhy se nahromadilo velké množství zbraní, střeliva, vojenských vozidel, koní atp. a město se rozhýřilo čsl. a sovětskými vlajkami. Na náměstí byl velký tábor lidu, který sborem zpíval státní hymny. Na venkově bylo zabaveno nejvíce zbraní zvláště v Předmostí a v Brodku u Přerova.

Byl dokonce ustaven řádný Národní výbor, který vypravil zvláštní vlak do Olomouce. Po cestě byly informovány okolní obce, zejména Rokytnice, Brodek a Grygov, které se rovněž připojily k hnutí, a vlak dojel až na hlavní nádraží olomoucké, kde počal jednati s nádražním vojenským velitelstvím o kapitulaci. Překvapení Němci navázali jednaní, ale ihned referovali posádkovému velitelství, které přirozeně kapitulaci odmítlo a vyslalo k nádraží a do městských ulic ozbrojené hlídky. Mezitím již vyvolali mladí lidé v Hodolanech, vedeni šoférem městských autobusů Gažarem, aktivní odboj, počali odzbrojovat německé vojáky a chystali se k pochodu do vnitřního města. Akce ovšem ztroskotala, protože odbojníci měli proti sobě přesilu. Vlak z Přerova byl přinucen k ústupu, hodolanská akce zlikvidována, 160 lidí zatčeno a zklamaní občané se vraceli do svých domovů. Bylo štěstím, že odboj se nerozšířil, protože v městě byly silné jednotky SS a velká vojenská posádka a jistě by bylo došlo k velkému krveprolití.

Přerově bylo hnutí rovněž potlačeno. Účastníci odboje bojovali po tři hodiny s německou přesilou a museli posléze ustoupit. Boj si vyžádal vedle četných raněných 15 mrtvých a později bylo umučeno esesmany dalších dvaadvacet mladých mužů, jejichž zohavené mrtvoly byly až po osvobození vykopány v Olomouci. Vojenský velitel německých policejních a vojenských sil nařídil ihned vyhlášení stanného práva, v němž hrozil vyhozením nebo vypálením všech domů, z nichž by bylo vystřeleno na německé vojáky. Okna domů musela býti uzavřena a ulicemi projížděly obrněné vozy a procházely po zuby ozbrojené hlídky se zbraněmi v pohotovostní posici. Celé desítky bojovníků přerovských se musely ukryti, aby unikly gestapáckému řádění. Ukrývali se většinou na venkově. K přerovskému odboji 1. května se připojili také železničáři přerovského nádraží, kteří měli dostatek střeliva i zbraní a byli ve spojení s partyzány, zejména s jejich velitelem nadporuč. Sigmundem z Hor. Moštěnice. Přerovští železničáři ráznou akcí v počtu více než 200 osob odzbrojili maďarský vlak, při čemž někteří Maďaři kladli odpor, jiní se připojili k železničářům. Na nádraží byla přivolána skupina SS, která se utkala s odbojníky a majíc velkou přesilu, vytlačila je do polí. Na bojišti zůstali ležeti mrtví Josef Kryška a jeho syn z Lověšic, Fryštatský a Zahradníček z Přerova, těžkému zranění podlehl Masařík z Dobrčic, O. Drábek pozbyl levou nohu a dále byli těžce zraněni Rajman z Vel. Týnce, Procházka z Lověšic, jeden ruský partyzán a vrátný Ferd. Borti z Ujezdce, který měl dva nebezpečné průstřely.

Těžce zranění železničáři byli za pomoci svých kolegů dopraveni do přerovské nemocnice, kde museli býti uloženi ve sklepích. Celkem jich tam leželo 17, jimž ochotně poskytovali pomoc vedoucí lékař dr. Rytíř, dr. Stoklásek, dr. Cenk a dr. Helsnerová. Později byli zranění tajně odvezeni do soukromí, kde je lékaři stejně obětavě ošetřovali. Že si přerovští železničáři počínali při boji s esesmany statečně, o tom nejlépe svědčí skutečnost, že SS měli na 100 mrtvých a raněných, jež ukládali do zvláštního vlaku a odvezli neznámo kam.

Odboj vedli železničáři pod velením nynějšího přednosty stanice Chrastiny a nadporučíka partyzánů Oldřicha Netušila z Lověšic …

Zpráva o přerovském odboji se rozšířila po celém kraji a dostala se až do Čech a do Prahy, kde vyvolala neobyčejné vzrušení a byla, jak se ujišťuje, povelem k pozdějšímu slavnému pražskému povstání. Ať už se o přerovském puči soudí jakkoliv, měl svůj veliký význam. Ulehčilo značně bojovým operacím Rudé armády, neboť její postup od Hostýnských hor až k Olomouci byl považován za hotovou procházku jen proto, že Němci nekladli vážnějšího odporu, jelikož se cítili na každém kroku ohroženi na životech. Jejich strach a zbabělost nejlépe dokumentuje fakt, že šest výstřelů, které vypálil u Cekyně jeden český partyzán, způsobil v dělostřelecké baterii německé, zamířené na Přerov, takový zmatek, že němečtí dělostřelci bez jediného výstřelu ujeli směrem přes Kokory k Olomouci … Zásluhou přerovského odboje nepadla na Přerov a celé široké okolí ani jediná německá střela a Přerov i širý jeho okolní kraj byl Rudou armádou obsazen bez boje. Rudá armáda mohla pak pokračovati v obkličovacím útoku na Olomouc, který se tak dostal do kleští ze tří stran: od Šternberka, od Přerova a od Vyškova.

Přerovské povstání mělo přirozeně vliv i na Olomouc, kde nás posílilo a utvrdilo v boji. Situace se stále zaostřovala, denně byly nálety na okolní obce, jimiž projížděly stále větší německé kolony, směřující z počátku na Šternberk, později pak na západ. To jsme již téměř každého dne viděli pla- nouti v okolí města obrovské požáry, jsouce ve dne i v noci voláni ječivými zvuky sirém do krytů. Německé hlídky u mostů byly zostřeny, zatím co se v některých ulicích stále ještě kopaly zákopy.

V okolí města již práce téměř ustaly, protože většina zákopníků prostě utekla a vrátila se do svých domovů. Dělnictvo nastupovalo práci v továrnách v počtu stále mizivějším a stěhování lidí na venkov nabylo ještě větších rozměrů. Houfně utíkali zvláště Němci, hlavně pak němečtí zemědělci z německého ostrůvku olomouckého, jakož i besarabští kolonisté, kteří odjížděli s vozy a dobytkem, nabravše s sebou vše, co mohli unésti a odvézti. Městem byla hnána velká stáda dobytka a koní, jež Němci ukradli na velkostatcích na Slováčku. Sovětští letci je po celou cestu pronásledovali a tak se stalo, že mnoho těchto stád se rozuteklo a potulovalo se krajem, dokud se jich neujalo aspoň místy domácí obyvatelstvo.

Zatím co 2. května byl ještě v městě celkem klid, ve dnech 3., 4. a 5. května bylo již zřejmo, že fronta je na dosah ruky a že dojde v nejbližších okamžicích k velkým událostem. V okolí plály stále větší a větší požáry, vyhořela sladovna v Týnečku, kterou Němci nakvap zapálili, hořelo někde v okolí Tovačova a Dubu na Mor., hřmění děl vzrůstalo a blížilo se čím dál více. Nálety byly ustavičné, takže sirény již ani neječely. V celé řadě podniků byla práce zastavena a zaměstnanci se věnovali zabezpečování svého majetku a svých rodin. Německé oddíly počaly evakuovat a ponechávaly místo bojovým jednotkám, dělostřelectvo protiletadlové, motorisované, lehké i těžké zaujalo své posice a bylo ve chvilce v činnosti, zejména při leteckých náletech.

V takřka poslední chvíli vydal olomoucký starosta prohlášení, že město Olomouc není pevností, nýbrž jen opěrným bodem, což ve skutečnosti danou situaci příliš neměnilo. Město bylo opevněno barikádami u všech vchodů do ulic, kolem města i ve městě samém byly rozestaveny dělostřelecké baterie, vyházeny další střelecké zákopy, u hlavních vchodů vystavěny železobetonové věže a mosty všechny podminovány. Němečtí civilisté ve městě už horečně balili a překotně odjížděli, zejména členové olomouckého gestapa. Němci byli zřejmě překvapeni rychlým spádem událostí, zvláště pak tím, že hlavní ruský nápor na Olomouc nepřichází od Přerova nebo Prostějova, nýbrž s Jeseníků.

V pátek 4. května byl znovu bombardován Olomouc a tentokrát již byl nálet prudší a nebezpečnější. Stalo se tak kolem 9. hodiny večerní. Bylo bombardováno letiště a nádraží a postupně byly postiženy nádražní skladiště, výtopna, velké sladovny v Hodolanech a na Lazcích, četné domy v Hodolanech, selská stavení ve Chválkovicích a jiné objekty. Velké požáry planuly tehdy dlouho do noci . . .

5. května od rána projížděly Olomoucem další velké kolony německého trénu a německých uprchlíků na Chomoutov a k západu. Odpoledne se k nim připojovaly motorisované kolony dělostřelectva a pěchoty. Vše nasvědčovalo tomu, že Němci zřejmě ustupují a že sovětská letadla suverénně ovládají vzdušný prostor nad městem. To již vyklizovali Němci také letiště, odkud všechna letadla odletěla dále na západ a proti sovětským letcům vůbec nepodnikala akcí. Obchody v městě byly kvapem uzavírány a nálada se stávala stísněnou. Toho dne započal vlastně historický útok sovětských vojsk na město. Armáda Jeremenkova se nebezpečně přiblížila a její pěchota a dělostřelectvo přitáhlo od Jívavé do Bělkovic a navečer také do Šternberka.

V sobotu byl nad Olomouckém krásný jasný den, třebas poněkud chladný a věštící zhoršení počasí. Málokdo z nás vnímal probouzející se jarní krásu starosti vzrůstaly tím více, čím větší tlak sovětských vojsk začínal a čím více se těch ustupujících německých kolon vleklo ulicemi města. Bylo již na nich vidět stopy strádání, na nádraží jsme viděli mnoho německých raněných, ovázaných jen nedostatečně, se stopami bláta, prachu a krve na uniformách, s očima planoucíma děsem, hladových a lhostejných ke všemu. Město bylo také plno německých zběhů, kteří prodávali vše možné a opatřovali si civilní obleky aby mohli včas zmizet. Civilní šaty si opatřili také mnozí ze strážných hlídek u mostních zábran, kteří nám slibovali, že, bude-li to jen trochu možné, nechají nálože náložemi a raději prchnou. Chvílemi jsme toho dne slyšeli zaznívat bubnovou dělostřeleckou palbu v nejbližším již okolí a detonace leteckých pum, jimiž sovětští letci častovali ustupující německé kolony. Průzkumní letci byli nad městem co chvíle, zjišťujíce pohyby německých vojsk a bojové posice v městě i okolí. Po celou noc, která byla poměrně klidná, planuly kolem města velké požáry.

V noci se rozpršelo, ale z rána bylo opět slunno. Neděle 6. května byla ve znamení obrovského přesunu německých vojsk, která ovšem projížděla městem i v noci, využívajíc deštivého počasí, kdy činnost sovětských leteckých sil polevila. Městem se šířily nejdivočejší zprávy, které vyprávěly, že ruské předzvědné hlídky jsou již v těsné blízkosti města, ba že do některých předměstí již pronikly ruské tanky. Byly to ovšem zprávy předčasné, na nichž byla pravda jen potud, že jeden ruský tank pronikl směrem od Tovačova až do Blatce, Tážal a Charvát, ba až do katastru obce Kožušan. Tank se ovšem zase vrátil, způsobiv všude, kde se octl, důkladný zmatek. Hluk dělostřelby od rána zesiloval a také letecká činnost oživla tak, že jsme většinu dne trávili již v krytech. Na ulicích se zdržoval jen ten, kdo musel. Olomoucké nádraží bylo již rovněž takřka liduprázdné, neboť civilní doprava uvázla takřka nadobro a byly vypravovány jen poslední vojenské vlaky směrem na Č. Třebovou. Kolem poledne dal velitel hasičských sborů všemocný Schwarz hasičským sborům olomouckým příkaz, aby byly v pohotovosti a aby zaujaly předem stanovená místa. Bylo to kolem 14. hodiny, když Schwarz konferoval s některými veliteli sborů u budovy Hanáckých kasáren, v nichž byl velký protiletecký kryt a obvaziště. V tom okamžiku dopadl do Olomouce první ruský granát. Zasáhl dům č. 5 v Musejní ulici a demoloval byt v druhém poschodí. Vnikl do bytu oknem, které úplně roztříštil. Slavný hasičský velitel rázem zanechal svých rozkazů a zmizel jako pára. Brzy nato dopadly další ruské granáty do Dobrovského třídy, kde zasáhly roh přízemního bytu v ě. 17. Tento dům, jakož i vedlejší domy č. 15, 21 a 22 byly pak po dva dny terčem střel sovětských granátů, stejně tak jako tři protější domy, které byly velmi vážně poškozeny. Kolem těchto budov byly totiž hustě rozestaveny německé dělostřelecké posice a zejména za oběma obecními domy stály četné německé minomety, jež působily pronikajícím sovětským jednotkám značné potíže. V zahradě býv. vojenského kasina pak stála těžká německá houfnice, jež rovněž neustále střílela. Není divu, že jen domy č. 15 a 17 měly celkem 16 dělových zásahů, při čemž byt ing. Dolínka v druhém poschodí měl plný zásah. Také v domě č. 21 byly dva plné bytové zásahy, na protější straně ulice pak to zvláště odnesly vilky tov. p. Janků a pí Vaňkové, jež byly velmi silně demolovány několika plnými zásahy. Téhož dne dopadaly ovšem granáty již velmi hustě také na různé jiné části vnitřního města a ovšem i na předměstí, zvláště pak na Chválkovice, Pavlovice, Hodolany, Bělidla, Černovír a Lazce. Sovětské oddíly pronikající do předpolí olomouckého, dosáhly již v neděli v noci Černovírského lesíku a ve dne dokonce Chválkovic, ale Němci měli ještě přesilu a tak se musely vrátit do výchozích posic. Sovětští letci napadli několikrát zejména Chválkovice, jimiž ustupovaly německé části, ženoucí i koně a dobytek, a shazovali bomby. Předměstí za náletů velmi těžce utrpělo, mnoho domů bylo zasaženo, rozbito anebo pobořeno a byly i lidské oběti, neboť pumy zasáhly i několik nedostatečně silných krytů, a pak lidé se včas neukryli. Obyvatelstvo tohoto předměstí se pak již po celou noc a následující den skrývalo ve sklepích a krytech. Sovětští letci napadli několikrát také hlavni nádraží a předměstí Hodolany, kde byly rovněž způsobeny citelné škody. Chvílemi hřměla sovětská děla bubnovou palbou a německé baterie jim v neděli ještě silně odpovídaly. Když pronikly výzvědné části Rudé armády až ke chválkovickému kostelu, nasadili Němci k protiútoku tanky a protiletadlová děla a tak ruské „špice“, pokud nebyly dostatečně zajištěny, po tuhém boji se stáhly. Chválkovice při tom nesmírně utrpěly a ulice byly plny trámů, cihel a kamení z rozbitých stavení. Také do předměstí Cernovír vnikli v neděli první sovětští vojáci, ale i oni byli nuceni ustoupit přesile. Za nedělního ostřelování města ruským dělostřelectvem bylo zabito i raněno i několik civilních osob, zejména v Komenského třídě, v Pekařské ulici a jinde.

Toho dne byli Rusové již ve Štěpánově, v Mor. Loděnici a v Samotiškách. Dolany a Radíkov byly v palbě kulometů a minometů. Z německých děl na Letné, na Andrově stadionu, na Envelopě a z prostoru u vojenské pekárny stříleli Němci na Dolany a Sv. Kopeček, kde byla sražena pravá věž poutního kostela Panny Marie. Velící generál Olomouce odevzdal v neděli v 16 hodin vrchnímu starostovi Schreiterovi a vedoucím německým úředníkům městským propustky a ti pak ihned auty a autobusy opustili město. Odjížděli všichni směrem na Mor. Třebovou a odtud dále do Čech.

K večeru se podle očekávání počasí zhoršilo, bombardování dělostřelectva ustalo a ve městě zavládl poměrný klid, nehledě k tomu, že ústup německých vojsk trval po celou noc. Noc z neděle na pondělí jsme mohli přespati ještě ve svých bytech. V pondělí časně zrána započala bubnová palba sovětského dělostřelectva znovu a stále se stupňovala. Těžké i lehké granáty a šrapnely dopadaly hustě na předměstí na severním okraji města, ale zasahovaly také vnitřní město a byly způsobeny citelné věcné škody. Ve Chválkovicích a v Hodolanech vznikly četné požáry a město bylo ustavičně zahaleno v oblaka kouře. Německé dělostřelectvo, rozložené hlavně ve vnitřních čtvrtích, střelbu opětovalo. Toho dne dopoledne byl osvobozen Sv. Kopeček, Radikov a Lošov, odpoledne Velká Bystrice a sovětské oddíly postupovaly se všech stran na Olomouc. Po téměř celý den trval urputný boj u pevnůstky mezi Týnečkem a Chválkovicemi a u Černovírského lesa. Vodovod a městská elektrárna již nefungovaly, ruští hloubkoví letci využívali zlepšeného počasí a ostřelovali německé baterie, při čemž vznikaly nové požáry. K večeru se podařilo ruským oddílům vniknouti na předměstí Bělidla, odkud se pak rozvíjel prudký útok na Pavlovičky a Chválkovice, na druhé straně pak na Hodolany a na hlavní nádraží. O 8. hodině večerní byli již Rusové na Špici, o půl 10. hod. večer stanuli u pravoslavného kostela a u kasáren Jana Jiskry z Brandýsa. Šťastnou náhodou a včasným zákrokem našich lidí byl hlavní most přes řeku Moravu v Komenského ulici zachován, ale o jeho přechod byl sváděn velmi prudký boj, takže v Komenského ulici leželo mnoho mrtvých Němců. Ostatní mosty Němci mezi 10. a 11. hodinou noční vyhodili do povětří, zejména byla zcela zničena krásná betonová lávka pro pěší na Letné. Stejně tak byly z větší části vyhozeny do vzduchu všechny železniční mosty přes Moravu a Bystřičku, zatím co podjezd v Pavlovičkách byl zachráněn, stejně tak most u plynárny.

Boj rval po celý den a po celou noc, které jsme téměř nepřetržitě trávili ve sklepních krytech. Téměř neustále zasahovalo sovětské letectvo, jehož svazy útočily zejména na německé dělostřelecké baterie, skryté v zahradách a nádvořích veřejných i soukromých domů. Podvakrát zaútočila jedna skupina letadel na posici německých minometů, stojících na nádvoří vojenské pekárny, které vytrvale ostřelovaly sovětské oddíly, postupující nezadržitelně na vnitřní město. Bylo svrženo množství lehkých pum, ale s takovou přesností, že minomety byly nakonec umlčeny a větší část obsluhujícího mužstva byla pobita. Také těžká houfnice, umístěná v důstojnické zahradě v Dobrovského třídě, byla umlčena.

Velmi prudké boje trvaly kolem hlavního nádraží a ve Starých a Nových Hodolanech, kam pronikaly sovětské jednotky stále s větší silou. U nádraží bylo zasaženo střelbou několik vagonů ekrasitu, uloženého ve sladovně. Došlo k strašlivému výbuchu, který rozmetal nejen sladovnu, ale i domy v celém okolí, jakož i objekty na nádraží. Mnoho domů bylo úplně zničeno a poškozen byl i farní kostel, který byl zbaven celého krovu. Pod sladovnou byl velký kryt, v němž bylo ukryto několik rodin. Kryt byl zasypán a lidé v něm usmrceni. Jejich mrtvoly byly vyhrabány teprve za rok po osvobození města, když byly aspoň zčásti odstraněny trosky sladovny. Předměstí Hodolany mělo již dříve leteckými nálety poškozeno mnoho domů podél dráhy, takže škody tam způsobené jdou do milionů. Zajímavo je, že odvaze našich lidí se podařilo zachránit známý mohutný hodolanský nadjezd, jehož zkáza by znamenala ochromení železniční dopravy na velmi dlouhou dobu.

O záchraně tohoto nadjezdu nám vypravuje přímý účastník dnes 49letý dělník fy Zora C. Vychodil v Olomouci-Bělidlech toto:

7. května 1945 kolem 6. hodiny stál ve dveřích svého domku v Bělidelské ulici č. 8 a náhle zpo-zoroval u školní budovy prvního ruského vojáka. Rychle spěchal k němu a sděloval mu, kde jsou ještě němečtí vojáci. Společně s ním šel pak do Špačkovy zahrady, kde stálo německé dělo, ale Němců tam již nebylo. U stodoly nalezl Vychodil odhozenou pušku, kterou vzal k sobě a utíkal pak s ruským vojínem Libušinou ulicí dále. Tam byl ukryt Němec, který po nich vystřelil, aniž je zasáhl. Po hrázi řeky Bystřičky běželo několik dalších Němců, po nichž Vychodil s rudoarmějcem stříleli. Když pak doběhli ke sladovně, počali ostřelovat vysoký hodolanský most, při čemž padl jeden Němec. 200 kroků před mostem stál německý tank, k němuž přišlo 7 Rusů od Pavloviček a tank i s německým vojákem zajali. Jeden ruský voják pak vsedl do tanku, vystřelil z něho tři rány a odjel pak směrem k Pavlovičkám. Vychodil se 7 ruskými vojáky běžel k pavlovickým závorám a po kolejích se ubírali všichni na železniční most. Asi 50 kroků před nimi, bohužel, již vybuchla nálož a střední část mostu byla zničena. Proto odskočili doprava na rampu a běželi na třetí most, spojující nádraží se Špicí. Když tam Němců nespatřili, spěchali po mostě k hlavnímu nádraží, při čemž se k nim přidal občan Smička. U nádraží se skupina rozdělila: vojáci šli do hotelu Široký, Vychodil prošel nádražní restaurací na peron a vystřeliv tam tři rány, vrátil se vestibulem k hotelu Široký, kde zjistil, že Smička již odešel. Vychodil vešel do hotelu a domluvil se s vrátným, který měl u sebe automatickou pistoli, že půjdou na vysoký most a zezadu napadnou Němce, kteří se chystali most vyhodit. Vojáci zůstali v hotelu, takže byli jen dva. Oba se plížili podél plotu zahrady Bagarovy až k mostu, kde stáli p. Štafl s p. Mackem a ti na ně volali: „Dejte si pozor, jsou tam Němci a lezou po zemi.“ Tu seskočili pod hráz k rybníčku, odtud se dostali až k silnici, vedoucí k Zoře, přeběhli silnici a počali na Němce střílet. Němci se dali na útěk podél prostějovské trati za továrnou Zora. Vrátný vyskočil na most a odstranil zaminovací zařízení, při čemž zjistil, že prostředek mostu byl již poškozen bombou. Vychodil a vrátný přešli pak most na hodolanskou stranu a našli tam tři další miny, které odnesli z mostu do příkopu u továrny Kosmos. Po tomto činu se vrátili do hotelu, kde si ruští vojáci zapsali jejich jména s poznámkou, že případ budou hlásit svému velitelství. Za chvíli nato dostal hotel zásah, při čemž byl jeden člověk zabit, vrátný a jedna žena byli zraněni. Vojáci mezitím odešli. Vychodil pomohl zraněné ošetřit a odebral se pak domů.

Za pondělních bojů a náletů byla v Komenského třídě zabita pí Poučová a řada občanů byla zraněna. V noci na úterý 9. května trvala dělostřelba téměř bez přestání a do vnitřního města dopadaly nesčetné střely, pustošivše budovy a ulice, při čemž tlak sovětských oddílů se ustavičně zvyšoval. Ještě v noci přešly první hlídky ruské na pravý břeh řeky Moravy do Komenského třídy, využivše neporušeného mostu. V Nádražní třídě se čeští obyvatelé družstevních domů pokoušeli zabránit vyhození známého obloukového mostu přes hlavní tok řeky Moravy, ale akce se jim nezdařila. Německé dělostřelectvo, stojící v palebném postavení na západním okraji města, bylo včas avisováno a soustředilo na prostranství u tohoto mostu střelbu. Při tom byla skupina českých lidí usmrcena. Ustupujícím německým hlídkám se pak podařilo zapálit nálož a most vyhodit do povětří. Most byl zcela zničen. Tvrdí se, že Němci měli v budově Kremerovy továrny vysílačku, která akci, směřující proti zničení mostu, včas avisovala německé dělostřelectvo. Zničený most ovšem postup ruské armády nezastavil, neboť ruští pionýři tam brzy postavili dřevěný most prozatímní.

Hlavní nápor na vnitřní město Olomouc započal včasně zrána 8. května. Ruské dělostřelectvo, stojící u Pavloviček a Chválkovic, zahájilo střelbu z lehkých kusů a hned nato vyrazily ruské části ke generálnímu útoku. Rusové vnikli do Komenského tř. hned časně ráno a záhy tam přepravili i tanky a děla a současně postupovala ruská pěchotu za prudkých pouličních bojů také Nádražní třídou. Rovněž do Černovíra vnikly ruské části. Po přechodu zničeného mostu v Nádražní třídě postupovali Rusové do Třídy Karla IV. a obchvátili Němci’, odporující ještě v Michalském výpadě. Touto cestou se dostali kolem 11. hodiny dopoledne k zemské nemocnici a na Novou Ulici, ponechavše zatím Nové Sady a Povel stranou. Komenského třídou pronikly jiné části do středu města, další oddíly pak obklíčily město od severu přes Černovír a Lazce k Hejčínu. Za pomoci čes kých partyzánů a utvořených Národních gard čistili současně Rusové městské čtvrti, jimiž prudce pronikli kupředu a v nichž se skrývali němečtí vojáci a skupiny SS-oddílů. Odpoledne trval asi do dvou hodin boj o letiště a posice u Neředína, stejně tak bylo bojováno na Nových Sadech a Póvlu, jimiž ustupovaly oddíly SS na Hněvotín. Nejdéle se Němci drželi u Topolan, ale když se ruské vojsko probilo ke Křelovu, byl německý odpor zdolán a celé město bylo osvobozeno. Za pouličních bojů ostřelovalo německé dělostřelectvo vnitřní město a Nové Hodolany kolem hlavního nádraží, při čemž používali střel nejen tříštivých, ale i zápalných. Není divu, že mnoho budov bylo poškozeno. Hlavní nádražní budova (vestibul) dostala plný zásah a byla probořena střecha. Na Nových Ilodolanech zničena byla celá řada domů, rovněž tak v části Pavloviček.

Hned při vstupu do vnitřního města spolupracovali s ruskou armádou čeští partyzáni a oddíly Národní gardy. Revoluční Nár. výbor, který byl ustaven již dávno, okamžitě zahájil činnost a z po- čánku měl kanceláře v budově bývalých garáží v Sokolské ulici. Nár. výbor počal ihned vyzbro- jovati skupiny Národních gard a dal se zcela k disposici posádkovému veliteli sovětských vojsk pluk. Latyševovi, který úřadoval v bývalém hotelu Pošta v Riegrově třídě. Později přesídlil Národní výbor do Národního domu, který zůstal jako zázrakem ušetřen a neutrpěl až na rozbitá okna téměř žádných škod.

Lidé radostně vycházeli z krytů a zaplavovali ulice, nadšeně a radostně vítajíce ruské vojsko, jehož nepřehledné kolony se valily ulicemi města dále na západ a severozápad za prchajícím nepřítelem, z jehož kdysi pyšných kolon zbývaly již jen trosky. Záhy táhly městem již také veliké kolony německých zajatců, kteří se místy vzdávali bez boje. Na všech domech se objevovaly československé a sovětské prapory, sovětští vojáci byli rozjásaným obyvatelstvem hoštěni a zasypávání kvítím. Odpoledne byl na Masarykově náměstí narychlo svolán velký tábor lidu, na němž se lidu představil Národní výbor a na němž byly vzdány vroucí díky Rudé armádě, generalissimu Stalinovi a presidentu dru Benešovi, jemuž lid připravil dlouhotrvající ovace. Bouře nadšení provázela také příchod vítězného generála Jeremenka a jeho generálního štábu, který se však v Olomouci dlouho nezdržel, slíbiv oficiální návštěvu na pozdější dobu, až budou vojenské operace skončeny. K večeru se vyskytly poplašné zprávy, že od Přerova a Prostějova se blíží zbytky německé armády, poražené maršálem Malinovským. a že není vyloučen německý nálet na město. Tyto zprávy se ukázaly býti lichými, zkáza německé armády byla úplná a žádná jednotka se již nezmohla na odpor, který po vyhlášení naprosté a bezpodmínečné německé kapitulace uvázl nadobro…

Osvobozený lid olomoucký se ihned pustil do přehlídky způsobených škod a dlouho do noci byly odstraňovány sutiny a trosky, zejména byly dávány do pořádku byty, pokud zůstaly uchráněny. Lidé, jejichž byty nebo domy byly úplně demolovány, byli zatím ubytováni náhradně a hromadně.

Lidské oběti nebyly na štěstí za osvobozovacích bojů tak hrozné, jak se z počátku myslelo. Ani pouliční boje nebyly přes divokou střelbu tak urputné, jak se na první pohled zdálo. Německé oddíly sice při ústupu stále střílely, ale většinou nazdařbůh. Tak padlo za těchto bojů jen 185 ruských vojáků a asi 200 Čechů, kteří se po boku Rudé armády zúčastnili bojů anebo se stali obětí bombardování. K poctě padlých ruských vojáků vybudoval Národní výbor za spolupráce české veřejnosti mohutný pomník a památník v Čechových sadech podle návrhu architekta Kováře. Pomník byl odhalen za obrovské účasti lidu 15. července 1945. Později byl na ústředním hřbitově zřízen samostatný pietní oddíl, kam byli pohřbeni padlí a zemřevší ruští vojáci, kteří padli ve městě jeho nejbližším okolí.

Německých vojáků padlo za bojů o Olomouc nejen ve městě, ale i na okrese velké množství a jsou pohřbeni porůznu jednak v polích, jednak na místních venkovských hřbitovech. Mnoho z nich bylo obětí palubních zbraní sovětských letců, kteří ustavičně ustupující německé kolony napadali a ničili.

Když jsme za osvobozovacích bojů seděli ve sklepních krytech, přesvědčili jsme se, že byly vesměs stavěny velmi dobře a že, až na nepatrné výjimky, zcela odolaly dělostřeleckým zásahům. Ovšem nutno vzíti v úvahu, že ruské vojenské vedení úmyslně město šetřilo a že používalo vesměs střel menších kalibrů, soustřeďujíc palbu hlavně na vojenské posice. Elektrický proud byl dodáván ve městě až do pondělí, takže jsme mohli nejen svítit, ale i poslouchat vysílače, při čemž jsme trnuli starostmi o povstání v Praze. Po přerušení dodávky proudu jsme byli o osud Prahy v naprosté nejistotě, ale jelikož naši spoluobčané v Hejčíně, Řepčíně, na Lazcích a Černovíře byli zapojeni na elektrárnu hejčínskou, která dodávku proudu vůbec nepřerušila, byli jsme záhy informováni, že povstání skončilo šťastně a že matička Praha byla osvobozena vojsky maršála Koněva. Naše radost byla ovšem bezmezná!

Ojedinělá střelba v ulicích města zaznívala ještě v noci 8. května a ve středu 9. května, zejména na Nové Ulici, na Nových Sadech a na Póvlu, kde byla hnízda německých SA- a SS-oddílů nebo Hitlerjugendu. Tato hnízda byla energicky pacifikována a nakonec vyčištěn zejména obrovský podzemní kryt v Michalském výpadě, který byl tak namáhavě a těžce budován za účasti českých horníků. Vzniklo tam hotové podzemní bludiště, pevně zajištěné skalou a betonem.

Po celé následující dny valily se městem další a další sovětské kolony, směřující do Čech. Byly to tisíce a tisíce tanků, děl, trénů, motorových vozidel, tisíce vojáků, proměňujících olomoucké ulice v nepřehledný proud vozidel, udivujících svou rychlostí a obratností, s jakou se dovedly vyhýbat největším překážkám. Okupační úřady obsadily zatím všechny důležité veřejné budovy, v městě se objevily první českoruské vyhlášky, zůstavší zde němečtí civilisté byli zajištěni. Národní výbor energicky organisoval dobytý a navždy osvobozený německý „bezicštand“ olomoucký.

Nastal nový, radostnější život, německé sny o tisíciletém Olomouci se proměnily v trosky

BILANCE ŠKOD

Litice války, přehnavší se Olomoucem, zanechala zde ovšem značné a citelné škody. Jak na majetku soukromém, tak i veřejném. Podle pozdějšího úředního zjištění bylo jen na městských a státních budovách způsobeno za 75 milionů K škody a při- počteme-li k tomu škody, způsobené na veřejné komunikaci, na železnicích, na soukromých budovách, můžeme směle odhadnouti tyto škody na téměř 200 milionů korun. Jen na kulturních městských sbírkách se odhadují škody, způsobené válkou a nacisty, na 1 a půl milionu. V to vše nejsou ještě zahrnuty škody, které utrpělo město mimo obvod města, zejména na majetku lesním a pozemkovém. Největší škody na budovách byly způsobeny v předměstích Hodolany, Nové Hodolany, Chválkovice, Pavlovice, Lazce, Cernovír, v některých partiích vnitřního města, zvláště v ulici Komenského, Nádražní, v Denisově a Anglické ulici, dále pak v třídě Litovelské, na Nové Ulici a jinde. Nejvíce poškozené domy, které musely býti vyklizeny, jsou již přestavovány a opravovány. Do pořádku byly dány také poškozené mosty, zatím co místo mostů zcela zbořených byly postaveny provisorní mosty dřevěné. Velmi mnoho práce dala oprava elektrického a telegrafního a telefonního vedení, ale i tyto práce byly poměrně záhy zdolány. Obrovský kus práce vykonala naše Modrá armáda, železničáři, kteří poměrně brzy opravili železniční mosty, takže doprava byla po nucené několikadenní přestávce opět dána do provozu, nejdříve na trati Olomouc—Č. Třebová, kde bylo způsobeno škod nejméně. Déle trvalo opravení trati do Přerova a do Prostějova a později do Kostelce na Hané. Dnes již jsou všechny trati v provozu a hlavní nádraží olomoucké, tak krůtě dotčené, se vybavuje v nové kráse a pořádku.

Na památkách a památných budovách olomouckých byly způsobeny škody jen náhodné. Záměrně byla ostřelována Němci za dělostřeleckého souboje 8. května jen budova městské radnice, a to z dělostřelecké posice u Náměště na Hané. Radnice dostala plných 12 dělostřeleckých zásahů, nepočítajíc střely z pušek. Střely dopadaly hlavně na východní a severní průčelí uliční i dvorní. Poslední rána, která byla v této válce na Olomouc vypálena, zasáhla tehdy severní zeď budovy Pozemkového ústavu v těsné blízkosti radnice, která byla ostřelováním poškozena velmi značně. Byla zasažena severní fasáda radnice, při čemž vnější část orloje byla demolována jak ve zdivu, tak v některých orlojových částech. Hlavně bylo poškozeno planetárium, kalendarium atd. Na štěstí strojové zařízení orloje zasaženo nebylo. Nejvíce utrpěla věž, jejíž oprava byla dlouho prováděna značným nákladem. Na sousoší Trojice bylo několik zásahů jak v architektuře, tak i ve figurální části. Několik zásahů bylo také na budově olomouckého dómu. Jedním zásahem v portálové fasádě byla rozrušena kružba okna a několik zásahů je ve zdivu a střeše budovy. Na štěstí všechny vzácné památky románské, gotické, renesanční a barokní byly ušetřeny.

Michalský kostel se stal terčem pro dopad střel hlavně na východním průčelí. Rozraženou dírou v klenbě přímo nad varhanami se propadlo množství sutin do vzácného nástroje. Též na dómský kostel sv. Václava dopadaly střely a tenké gotické věže obdržely několik těžkých zásahů. Naproti tomu chrám sv. Mořice, skrytý za frontami okolních domů, ušel zkáze a jen velká střecha a barevná okna měla jediný granátový zásah. Kostel dominikánský a kapucínský byly uchráněny. Na ústředním hřbitově byla zle poškozena katolická kaple a obřadní síň krematoria měla zásah od granátu. Nově upravené obložení na průčelí divadla bylo značně rozbito. Ze školních budov bylo poškozeno celkem 20, 1 budova vyhořela do základů a 1 byla z polovice rozmetána. Z průmyslových budov byly zcela zničeny tři sladovny. Mohutná budova Kláštero-Hradiska, jedna z nejkrásnějších na Moravě, byla zachráněna a stala se nám tím cennější, že podobná budova v Louce u Znojma byla značně poškozena. Sloupy a kašny v celku nijak neutrpěly.

Z celkového počtu 5627 domů bylo lehce poškozeno 1284, těžce poškozeno 417 a úplně zničeno 62 domů. Byla tedy poškozena celá jedna třetina domů v hodnotě 78 milionů korun. V to nepočítáme domy, ve kterých bylo rozbito jen sklo.

Pokud jde o velké a vzácné museální sbírky olomoucké, které vlastní městské historické museum a Museum přírodovědecké, bylo je nutno chránit nejen před bombardováním, ale i před německými okupanty. Z větší části byly tyto sbírky zabaleny a dopraveny na hanácký venkov, kde šťastně přečkaly válečné události a nyní jsou již opět v Olomouci. Tyto sbírky byly ukryty jednak na zámku v Náměšti na Hané, jednak na hradě Bouzově, kde byly hlídány českými partyzány, takže nemohly býti odvezeny. Za války si němečtí okupanti vynutili, že musely býti odstraněny také pamětní desky a busty olomouckých vlasteneckých a kulturních pracovníků. Některé byly uschovány a tak zachráněny.

Velmi byly na Olomoucku a v Olomouci samém postiženy také komunikace. Na Olomoucku bylo zničeno 24 mostů, z toho 19 na venkově a 5 v Olomouci. Celková škoda tím způsobená činí 20 milionů korun. Na olomouckém venkově byly nejvíce postiženy obce Dub n. M., Horka, Skrbeň (v této obci samé je 5 milionů korun škody), Týneček, Přestavlky, Dolany, Hlušovice, Chomoutov a Březce, kde bylo zničeno nebo poškozeno nejvíce budov. Škodu v těchto obcích možno směle odhadnouti na 100 milionů korun. V celkové olomoucké oblasti, počítaje v to i Olomouc město, lze škody odhadnouti na 300 milionů, v což ovšem nejsou ještě zahrnuty škody na drážních objektech a samozřejmě ani ne škody, způsobené rabováním německého vojska. Způsobila tedy válečná litice na Olomoucku v poslední své fázi, neboť zde válka vlastně skončila, škody velmi citelné a bolestné, ale hanácký lid je snáší statečně a trpělivě, dobře si jsa vědom, co proti tomu všemu znamená na- prosta porážka úhlavního nepřítele a těžce vydobytá svoboda, bez níž byl život peklem a který každého jedince stavěl na okraj nejistoty a děsu, že dnes, zítra či pozítří zmizí někde v pekle nacistických mučíren nebo na popravišti.

Při zjišťování válečných škod je zajímavé, že německé okresy, jako Šternberk, Šumperk, Zábřeh, Mor. Beroun a jiné, nejsou válkou takřka vůbec dotčeny. Věcné škody jsou tam zcela nepatrné, zatím co okresy české a zejména olomoucký a litovelský to odnesly nejhůře. Z toho je vidno, že německé vojsko ve snaze uchránit německé kraje od hrůz války, ustupovalo takřka bez boje a teprve v krajích českých kladlo odpor, který se stupňoval a vyvrcholil u Olomouce a v jeho předměstích. Na štěstí se nepodařilo pro prudký nástup sovětských vojsk to, co nám již v roce 1939 v měsíci záři sliboval inspektor gestapa, když vyšetřoval pro nepřípustný článek v novinách autora této knihy: „Nedělejte si iluse. Budeme-li muset jednou Olomouc vyklidit, zničíme jej do základů. Celé město bude vypáleno a zbořeno.“ Na to už zbaběle prchající vojsko, SS-oddíly a gestapáci neměli opravdu času a byli rádi, když z Olomouce utekli bez úrazu, v narychlo opatřených civilních Šatech…

I dnes, když jsou souzeni Lidovým soudem, projevuji velmi málo statečnosti a vinu svalují jeden na druhého. Každý prý jednal jen na vyšší rozkaz, i vrchní starosta olomoucký, který rovněž čeká na zasloužený trest!